Když Aristoteles pozoroval lidi, shledal, že člověk může dosáhnout svého cíle pouze ve společenství. Mínil, že člověk, jenž se vystříhává společenství, je buďto více nežli člověk, nebo méně. Pobývat ve společenství tedy náleží k podstatě člověka stejně jako cíl, jenž vyplývá z každé podstaty jsoucna. Proto on i jeho učitel Platón věnovali tolik pozornosti obci, Athénám, ve kterých pobývali. I přesto, že mezi nimi byl intelektuální spor, demokracii, jež byla výdobytkem tehdejší společnosti, však oba považovali za upadlý typ vlády. Proč? V demokracii totiž vždy vládne většina nad menšinou – ten, kdo získá víc volebních lístků, vyhrává a vládne. Oba však nahlíželi kosmický řád, který vládne všude okolo nás, a proto shledali, že dokonalá vláda musí být stejně harmonická jako tento kosmický řád, který není nijak ve sporu. Věděli, že dokonalá obec bude taková, která bude jednat v souzvuku s touto harmonií. Demokracie byla sice tehdejším výdobytkem obce (polis), ale ne posledním cílem. Z Platónových Listů se lze dozvědět, že ačkoliv se tuto spravedlivou obec (politeiu) třikrát snažil na sicilské Syrakuse vybudovat, nepodařilo se mu to. I přesto vetkal myšlenky podstaty politeie do dialogu Ústava. Na sklonku svého života, zřejmě po zkušenostech na Sicílii, se však rozhodl psát umírněnou verzi Ústavy s názvem Zákony.
Znamená to tedy, že ona spravedlivá obec je pouze myšlenkový koncept, který není reálně možný? Mnozí Platónův neúspěch takto vnímali, ale jestliže se podíváme na včelstvo, zjistíme, že problém není v myšlence, ale v lidech. Ve včelstvu totiž vládne harmonický řád, který lze nazvat politeou. Ta může v obci povstat jen za určitých předpokladů, a proto zkoumejme tyto samotné předpoklady, které ve včelstvu panují a které Platón analogicky ukázal v Ústavě.
Ve včelstvu panuje naprostý řád a harmonie
Kardinální cnosti – základní pilíře včelstva
Platón se k pojednání o spravedlivé obci dostává skrze otázku, jež je položena Sókratovi, ústřední postavě tohoto dialogu. Sókratés totiž ukazuje, kdo je to spravedlivý člověk, svou odpověď však nezaměřuje na člověka samého, ale na obec. Míní, že polis (obec – včelstvo) je oduševnělá lidmi (včelami), stejně tak, jako je lidské (včelí) tělo oduševněno duší. Rozhodne se tedy ukázat spravedlnost člověka na spravedlnosti polis, která je člověkem pouze ve větším. Platón, stejně jako Aristotelés, rozděloval duši tripartitně následujícím způsobem: nejníže stojí duše žádostivá, nad ní duše vznětlivá a nejvýše stojí duše rozumová. Jaké části obce přísluší třem částem duše? Platón nejníže staví obchodníky, nad ně strážce a nejvýše filosofy.
Spravedlnost
↑
Duše rozumová -> filosofové -> moudrost
Duše vznětlivá -> strážci -> statečnost
Duše žádostivá -> obchodníci -> uměřenost
V každém člověku (včele), stejně jako v každé obci (včelstvu) tedy, míní Platón, spočívá toto rozdělení. Nejdůležitější předpoklad spravedlivé obce však přichází nyní: každé z těchto tří částí MŮŽE přináležet i určitá ctnost, jež vyplyne jen za předpokladu, že každá z částí obce (duše) bude dělat pouze to, co vyplývá z její podstaty. Jestliže se tak stane, člověk (a tím i obec – včelstvo) se sám o sobě najednou stane živou politeiou, ve které zavládne ctnost spravedlnosti. A jestliže takoví lidé (včely) budou pobývat v obci (včelstvu), obec vykrystalizuje do politei.
Tyto čtyři ctnosti – uměřenost, statečnost, moudrost a spravedlnost – jsou tedy tím, na čem politeia stojí a padá (srovnej analogii s adventními týdny od Dr. Rudolfa Steinera).
Jestliže se rozhodneme pozorovat včelstvo, zjistíme, že právě tato harmonie politei, kdy všichni občané úlu vědí, co mají dělat a dělají to dobrovolně, tedy svobodně, ukazuje na ony čtyři ctnosti, které následně Tomáš Akvinský filosoficky upevnil jakožto kardinální ctnosti (srov., Tomáš Akvinský, Sth I-II, q. 55-67).
Fotka od Lenka Drápalová photo
Arété – cnost jakožto cesta středu
Sókrates s Platónem soudili, že jestliže člověk nahlédne, co to ve své podstatě například znamená být statečný, ukážou se mu samy okamžitě obě krajnosti (např. zbabělost a šílená odvaha) a člověk bude podle této ctnosti jednat – tento postoj se nazývá etickým intelektualismem. Aristotelés však se svým učitelem Platónem polemizoval, když mu ukázal, že tento náhled je teoreticky správný, ale prakticky chybný. I přesto, že víme, co je to ve své podstatě statečnost, nutně z toho nevyplývá, že se tak budeme chovat – my sami totiž musíme ctnost následovat. A nejen to – jestliže se ctnost (areté) ukazuje jako střed (mesotes) mezi dvěma extrémy, musíme neustále hledat onen střed, který se neustále posouvá. (srov., Aristoteles, Etika Níkomachova). Včera bylo statečné chovat se tak, dnes to však může být jinak. Tomáš Akvinský rozvíjí Aristotelovu myšlenku a dodává, že jestliže člověk koná stále například statečně, aniž by už musel hledat onen střed, daná ctnost se stává jeho habitem neboli zvykem – tím, co již vetkal do své podstaty (srov., Tomáš Akvinský, Sth I-II, q. 49-54).
A takový člověk, jenž vetkal ony čtyři kardinální ctnosti do své podstaty tak, že se staly jeho habity, je ztělesněnou politeou. Každá jedna malá včela je živým důkazem, že Platónův náhled spravedlivé obce byl správný. Jeho žák Aristotelés však musel pozici svého učitele snést na zem a ukázat, jak lze této ideje dosáhnout prakticky a nikoliv jen teoreticky. Na tomto podkladě Aristotelés buduje etiku, která se zabývá právě mravními cnostmi – ty, jak bylo ukázáno výše, vznikají ze zvyku. Řecky se zvyk řekne ethos, což je etymologický základ pojmu etika, jež je základem politiky.
Pobývat u včelstva tedy znamená pobývat vedle ztělesněné politeie – pobývat u bytosti jenž ztělesňuje budoucnost lidstva, polis a možná někdy nás samých.
Sedící politeia na bundě 🙂
Dovětek:
Ačkoliv si dnes pod pojmem „politeia“ lze často představíme specifickou formu vlády následně definovanou Aristotelem, v této eseji se vracíme k jeho původnímu a širšímu významu, ve kterém jej Platón použil pro název své Ústavy (Politeia): tedy k hledání ideálního, harmonického společenství.
Tento Platónův dialog je velmi komplexní dílo a klíčové myšlenky zde byly jen letmo nastíněny. Pokud tedy někdo tento dialog zná, může namítnout, že myšlenky jsou zde podány v kostce. Ano, je tomu tak. Rozepsat myšlenky dialogu, který sám o sobě obsahuje deset knih, by bylo velmi obšírné, a proto bylo cílem čtenáře spíše s tématem seznámit a na jeho základě odkrýt jednu z mnoha hlubších podstat včel.
Ondřej