I přesto, že jsme v prvním příspěvku ukázali, že pro včely není bytostně podstatné, v jaké formě pobývají na světě, stále zde zůstává nezodpovězená otázka a to, zda-li je možné nahlédnout, jak by vypadal onen ideální včelí úl. Jestliže chceme zodpovědět tuto otázku, musíme se podívat na to k jakému cíli míří.
Na úvod je třeba říci, že v ruce nedržíte plánek z Ikey, jak si sestavit ideální úl. Naše příspěvky se snaží neklouzat po povrchu, ale zveme vás na cestu k hlubší podstatě včel. Pohled v této eseji bude vyžadovat spíše otevřenou živou mysl, než-li technické formální znalosti, protože metoda, kterou použijeme, má své kořeny u J. W. von Goetheho. A právě jeho přístup dodnes budí v klasické vědě emoce. Proč? Goethe totiž při pozorování přírody nehledal rozdíly, které nás dělí, ale jednotu, která vše usebírá. Skrze intenzivní pozorování tak nahlédl, že každá jednotlivá rostlina je pouze specifickým projevem (metamorfózou) jedné ideální „prarostliny“ (idee rostliny) – archetypu, jenž v sobě nese potenciál všech myslitelných forem rostlin, a proto se za ideálním úlem vydáme touto cestou i my v této eseji.
„Tváří v tvář tolika novým a obnoveným útvarům mě opět přepadl starý vrtoch, zdali bych v tomto houfu nemohl objevit prarostlinu. Neboť taková přece musí existovat! Podle čeho bych jinak poznal, že ten či onen útvar je rostlinou, kdyby všechny nebyly utvořeny podle jednoho vzoru?“ (J. W. von Goethe, Italská cesta)
Pokud ona otázka (Jak by vypadal onen ideální včelí úl?) vyplývá z formálního myšlení, tak ze své podstaty cílí na jednu jedinou formu – co to znamená? Někdo např. myslí na to, jaký úl je nejideálnější a ve svém myšlení uchopuje šestihran. I přes veliký přesah této formy je však stále jen jednou z mnoha dalších. Někdo jiný totiž může myslet na úl langstroth, dadant, ležan atd.
Ideální „forma“ tak, jak se ukazuje živému myšlení, však není jedna z mnoha, ale obojím, tedy jednota jenž usebírá mnohost. Pokud chápete, super! Pokud ne, taky super, můžeme přijít k příkladům.
Níže naleznete sedm obrázků – každý z nich je jednotlivou specifickou formou. Pečlivě si je prohlédněte.
Máte prohlédnuto? Tak pokračujeme. Teď si představte, že dáte tyto obrázky přes sebe, co se stane? To nahlédnete opět na obrázku níže.
Živé myšlení tento obrázek rozpohybuje, formálnímu myšlení se však jeví jako zamrzlý v ledě
Nyní k této otázce přistoupíme filosoficky – jestliže naše otázka cílí nikoliv na jednotlivou formu z mnoha (první obrázek), i kdyby to měla být ta nejlepší, ale na onu ideální „formu“ (druhý obrázek), bude této otázce samo sebou zřejmé k čemu směřuje. Přejděme nyní k samotnému ideálnímu úlu.
Každá jednotlivá forma úlu je formována principy, které z ní dělají to, čím musí nutně být – čili tím, čím nemůže nebýt. Pokud bychom usebrali všechny podstatné principy jednotlivých možných úlů, tak by v této usebranosti tvořily jednotu. A právě v této jednotě oněch principů, kdy v jednom okamžiku mohou vystupovat jakékoliv principy forem všech možných úlů, lze obrazně formálním myšlením uchopit ideu ideálního úlu.
Co to znamená?
Stejně tak jako máme na prvním obrázku sedm symbolů, nyní se na obrázku, který si musíte myslet, nachází všechny možné formy úlů. Jestliže tyto úly ve vašem obraze v mysli dáte přes sebe, pak nahlédnete, jak tento ideální úl vypadá. 🙂
Podstata ideálního úlu
Podívejme se nyní na to, jaká podstata takovému úlu přináleží. To, co lze říci, by bylo, že mu přináleží principy vztahu mezi ním samým, včelami a člověkem. Včelí úl totiž ve své nejhlubší podstatě nabízí prostor, ve kterém mohou včely pobývat a vést rozhovor s člověkem – je tedy uskutečněním kulturního přesahu.
Tyto principy by nepůsobily jen ve vnitřním vztahu mezi těmito třemi členy, ale tento vztah by byl vyjádřen i v zevním projevu úlu, který by se neustále proměňoval – byl by tedy živý, organický. Ideální úl totiž nabízí nejen včelám, ale i člověku svobodnou možnost své vlastní metamorfózy na základě vztahu a vnitřních potřeb, které mezi nimi panují.
Tzv. včelař kosmonaut 🙂 Fotka od Lenka Drápalová photo
Ideální úl = svobodný úl
Svoboda, která se zde ukazuje z živého ideálu úlu a z živého myšlení, není zdánlivá, ale skutečná. Čin, jenž je svobodný, totiž nevyplývá z vnějších příčin/nižších duševních sklonů, čímž by byl ovlivněn (determinován), ale svůj původ nachází sám v sobě – je tedy příčinou sám o sobě. Nepůsobí zde chladný postoj, jak jej ukázal Kant v Základech metafyziky mravů.
„Jednej jen podle té maximy, od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.“
Čin, který z takového postoje vyplývá, je sice mravní, ale nesvobodný. Kantova myšlenka může vést k opravdové mravnosti jen za předpokladu, že bude hledět na svobodu, tedy že čin nebude vykonán z vnější povinnosti (obecný zákon), ale že vyplyne z morálního intuitivního vhledu jedince a stane se tak příčinou vyplývající ze sebe samé. A právě na takovém činu – na svobodném aktu morální intuice – závisí nejen stavba ideálního úlu, ale i podstata celého včelařského umění.
Včelstvo – učitel svobody budoucnosti
Včelař, který strávil u včel dostatek času, zjišťuje, že co včelstvo, to bytost sama o sobě. Obecné poučky jsou dobré jako základní horizont, na kterém se lze pohybovat, ale následně dochází ke zjištění, že každé jednotlivé včelstvo potřebuje individuální péči. Jestliže včelař dokáže nahlédnout, co dané včelstvo v daném okamžiku potřebuje a on to udělá, jedná na základě morální intuice. Co to znamená? Vykonal čin, který nevyplývá z obecného zákona, ale z jeho intuitivního vhledu. Nejednal tedy na základě vnější povinnosti, čímž by byl jeho čin ovlivněn (determinován), ale na základě své vlastní intuice – dokonce se totiž může stát, že nejlepší úkon, který udělá, je ten, že žádný neudělá. To však včelař v poučkách nenajde – to musí „vidět“.
A jestliže by tento včelař dokázal takto jednat nejen u včel, ale i při všech úkonech ve svém životě, jednal by na základě morální intuice, která je příčinou sama sebe – jednal by tedy zcela svobodně.
Pokud však čin není vykonán okamžitě z intuitivního vhledu, ale na základě rozumové úvahy, nejedná se o intuici.
Pobývat u včel bez ochrany vyžaduje vnitřní usebrání
Čtenář nyní může však např. namítnout:
„No jo, ale co je svobodného na tom, že nás někdo, např. včely, tahají za nitky jako loutku a skrze intuici nám říkají, co máme dělat?“
Kdo toto uvážil dříve než to přečetl, kladl si stejnou otázku jako já při psaní tohoto textu. Odpověď je následující:
Včelstvo vyžaduje nějakou potřebu (to je onen prvek tahu za nitku). Loutka však reagovat musí, zatímco člověk se rozhoduje, zda na tuto potřebu vůbec odpoví. Tento včelař je tím, který se rozhodne aktivně hledat onen ztracený dílek do mozaiky. On ho nemusí hledat, ale chce – dokáže jej však nalézt v prostoru kreativního živého myšlení.
A jestliže tento děj, který jsme zde popsali, je okamžitým intuitivním vhledem, jenž vyplývá z rozhodnutí člověka učiněného z lásky k druhému, pak je to svobodný čin v nejčistším slova smyslu. Člověk, který by toto dokázal, není loutkou, ale tvořivým a svobodným partnerem světa.
Živé myšlení necílí pouze k živým ideám, ale i k živým činům – nikoliv k etice formální, ale k etice živé.
Mistr včelař aneb cesta tam a zase zpět
Jestliže uchopíme nynější a první esej v určité krajnosti a rozhodneme se tak zastávat pozici krajního idealismu, je zřejmé, že náš pohled bude, takříkajíc, uzávorkován. Proč? Krajní idealista totiž hledí pouze na svět čistých, živých idejí (například na onen ideální včelí úl) a jednotlivé formy se mu budou jevit jen jako mihotavé stíny, pokud je vůbec bude vnímat.
„Představ si tedy takovéto lidi, kteří po celý život neviděli ze sebe samých ani ze svých druhů navzájem nic jiného než stíny.“ (Platón, Ústava, 515c)
Proti tomuto krajnímu idealismu nutně vyvstane opačná pozice, také uzávorkovaná, která však začne hájit jednotlivé formy – ideje a svět za nimi budou považovány jen za pouhé myšlenkové konstrukty, za abstraktní pojmy bez života – tato pozice se konvenčně označuje jako tzv. nominalismus. Toto označení pochází etymologicky z latinského pojmu „nomen“ což v překladu znamená „jméno“. Nominalista považuje ideje pouze za již zmíněné abstraktní pojmy (jména) bez života.
Platón (krajní idealista) a Aristoteles (umírněný idealista)
Ze střetávání těchto dvou krajností však vyšlehává jiskra, jež rodí třetí, uměřenou cestu. V čem tkví? Podívejme např. na Aristotela – když zakládá etiku, jejíž principy jsme v kostce poznali minule, neukazuje konkrétně, jak má člověk v každé situaci mravně jednat. Ukazuje však, že má hledat střed mezi dvěma krajnostmi, který vede ke ctnosti (arété) samé (srov., Aristoteles, Etika Níkomachova).
Ctnost tedy není pevně daný bod, ale živá idea! Proč? Jednou je statečný čin takový, podruhé zcela jiný. Střed se neustále mění a člověk musí balancovat. Idea cnosti statečnosti ve své jednotě totiž sama o sobě obsahuje všechny možné druhy statečnosti. Budeme-li konat krajně, buďto ztvrdneme ve formě (nominalismus), a nebo se rozletíme za ideou (krajní idealismus).
Živé myšlení nejsou dva náhodně vymyšlené pojmy, ale fenomén, který se ukazuje napříč dějinami filosofie. Popřít tuto skutečnost by znamenalo popřít dějiny tak, jak se samy ukazují.
Včelař, jenž dovede v této pozici mistrně prodlévat, nahlíží již nejen onen ideální včelí úl, ale i prostor, který se za ideou rozprostírá. Po tomto nahlédnutí se vždy vrací zpět a to, co nahlédl, vetkává do jednotlivých forem, kterými neopovrhuje, ale bere je zcela vážně. Nahlédl totiž, že mnohost jest jednotou a jednota mnohostí. Vykročil za jsoucno v celku a prožil, jak jednota usebírá mnohost a jak mnohost spočine v jednotě. Stal se předivem, jenž spojuje obě krajnosti.
Červené západní okno v prvním Goetheanu
A právě takovouto pozicí (tzv. umírněného idealismu), jenž v dějinách (přiměřené své době) zprostředkovávali světu např. Aristoteles, Tomáš Akvinský a před 100 lety Rudolf Steiner, nás příště, včelařským pohledem, zkusí provést Martin. Rozhodnutí stát se včelařem je totiž více než-li jen volbou řemesla; je to zároveň přitakání cestě, kterou člověku ukazuje svobodné včelařské umění.
Odpovědi na námitky:
1.0. Namítá se, že počátky živého myšlení zde byly dříve, nežli v antice. Této tezi je však třeba ukázat rozdíl mezi počátkem jsoucna a tím, kdy daná jsoucnost vchází do zjevu, neboli vchází z potence (možnosti) do aktu (uskutečnění). Počátek každého jsoucna se totiž nachází v oné první nezapříčiněné příčině, tedy v počátku s velkým „P“- tudíž ano, počátek jsoucnosti živého myšlení je zde v tomto Počátku. Tento článek však neukazoval počátek živého myšlení, ale okamžik, kdy daná jsoucnost začala vcházet do zjevu (aktu – uskutečnění), což začalo teprve v antice. Dříve o myšlení jako takovém mluvit vůbec nelze, protože lidé uchopovali svět zcela jinak.
1.1. Z „1.0.“ vyplývá námitka, že celá svoboda je determinována, jelikož i její jsoucnost byla v Počátku a je absurdní se o ní bavit, jelikož i ona zde „někde“ byla, a tudíž bylo předurčeno, že se v člověku zrodí – jak by řekl Sarter: „Člověk je odsouzen ke svobodě„. Bystrý čtenáři! Ano, člověk je determinován do okamžiku, kdy se v něm začne projevovat jsoucnost svobody tak, jak jsme ji ukázali výše. Člověk se k té svobodě, která se v něm rodí, nemusí nutně hlásit, ale může, tedy může učinit něco, co nepochází ze stejného kauzálního řetězce jako on sám. MŮŽE se tak stát novým Počátkem, jelikož čin, který jsme popsali výše, vyplývá z něho samého, neboli je příčinou sebe sama – to je ten vtip.
Ondřej